Setkání u kafe

31. 10. 2017 | † 02. 11. 2017 | kód autora: fLC

Zjistila jsem, že pokud se chci s někým vidět, pak je dobré si domluvit namísto planých slibů konkrétní den a čas, kdy se uvidíme. Udělala jsem tak i v případě schůzky s mojí dávnověkou přítelkyní. Život nás od sebe odvál, i když žijeme obě ve stejném městě. Já jsem ji seznámila se svým kamarádem, který se zakrátko stal jejím manželem. Obě jsme pracovaly ve stejné bance, společně se školily,  porodily jsme dcery, jako rodiny jsme se stýkali a jezdili  po světě, chechtali se stejným věcem...Vždy jsem se mohla na ni a na jejího manžela spolehnout. Byla to  Alena, která mi poskytla obě své uši, když jsem se rozváděla a byla plná emocí a slz,   stála při mě, když mi zemřela dcera.

Pak se naše cesty rozešly, každá jsme změnila zaměstnání,  občas jsme se potkaly a v běhu si povykládaly co je nového a slíbily si, že fakt se musíme sejít ...Dcery vyrostly, vystudovaly, založily své rodiny. Rodiče nám oběma zemřeli a my jsme postoupily do kategorie babiček.  A dnes - po tolika letech jsme se najednou dokázaly během jednoho dne domluvit na skutečné schůzce  a pak už seděly naproti sobě v kavárně. Jako by ani ty roky mezi námi nebyly, postupně navzájem jsme sobě odkryly roky, kdy jsme se neviděly a bez studu anebo lhaní jsme promluvily o pocitech, které se v nás nahromadily a o životech, které žijeme.

Bylo to tak skvělé sdílení, osvobozující, optimistické, našla jsem zase tu starou kamarádku Alenu, člověka Alenu... Jakoby se něco zase vrátilo zpátky,  jakoby se kruh uzavíral a nám bylo dobře, to se pozná...  


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.